† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqVím, že jsem dlouho nic nepsala, od posledního článku je to už skoro měsíc, ale v únoru se toho dělo hodně. Rekonstrukce, stěhování, vztahy, hádky, zážitky a tak různě. Teď snad bude trocha času tak to sem postupně doplním ;)
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqJe to neuvěřitelný, ale je to tak!
My jsme se skutečně přestěhovaly. Sehnaly jsme úplně krásný, skvělý a dokonalý byt o rozloze Buckinghamskýho paláce a podařilo se nám ho během měsíce zrekonstruovat a dát dohromady tak, že to tu vypadá jak ve Versailles A tak to vezmu pěkně popořádku.
Na začátku února jsme podepsaly smlouvu a daly se do díla. Koupelna, záchod oboje v příšerném stavu. Před námi v bytě bydlela parta ukrainců a tak to podle toho také vypadalo. Nové podlahy, vybělit spáry a vymalovat. A všechno pořád dokola drhnout a drhnout od odporné a všudy přítomné špíny. Vymalovat pokoje aby byly čisté, umýt a nalakovat okna. Asi tak tisíc a jednou vytřít. Vymalovat obývák aby místo vyšisované a špinavé žluté byl bílý. V závěru už potom jen kuchyň, která byla soustem největším. Ze žluto oranžových zdí oloupat starý nátěr, natřít na bílo a potom na levandulovo. Umýt kuchyň. Od mastnoty a špíny. Vyměnit skříňky - plesnivé za ty neplesnivé- a na závěr položit krásnou novou podlahu. Trvalo nám to skutečně měsíc. Během toho jsme se už částečně stěhovaly. Nosily věci jako o život. Zhuntovaly si nohy, ruce, záda, nervy a tak dále :)
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTq
Tak teda naposledy. Do třetice všeho dobrého se ještě jednou pomatlám v tom posledním vztahu. A pak začnu zase psát o pozitivních věcech...slibuju ;)
Dneska je pátek 13.března, ale to s tím nijak nesouvisí. Dneska je to přesně 10 dní co jsme se rozešli. Přes smsku. Jak pubertální. neosobní a mě osobně se příčící. Ale v danou chvíli to jinak nešlo. Neumím s věcmi otálet a tak jsem to udělala rychle. Jako se sundavá náplast. Píp píp. Dvě zprávy a byl konec. Padla na mě úleva. Najednou jsem se zase cítila volná. Měla jsem pocit, že jsem udělala pro nás oba to nejlepší co jsem mohla. Nechtěla jsem ho ztratit jako kamaráda a i když jsem věděla, že to možná nějaký ten pátek potrvá než se to srovná věděla jsem, že když to ukončím hned tak to bude lepší než kdybych mu ubližovala umělým prodlužováním vztahu a lhaním. Jenže ouha. Neuběhlo ani 24hodin a já náhodou zjistila, že si píše s Janinou. Neřešila jsem. Chápala jsem, že to chce s někým řešit a ona je nejpříhodnější, protože mě zná nejlíp a dokáže mu vysvětlit proč jsem to či ono udělala. Jenže když po několika dnech Janině zapípal mobil a já se podívala na display kdo jí to píše, jestli to není Petr abych na ní zavolala do koupelny. Na displeji jsem, ale místo 'PETR' viděla napsáno 'LÁĎA' a najednou jsem pochopila, že moje smutnění a deprese (viz předchozí článek) jsou nošení dříví do lesa a že on už skutečně za mně našel náhradu. Co hůř mou nejlepší kamarádku. Nevím o čem si píšou ani jak často si píšou, ale každý den si určitě několik zpráv vymění. To mě bolí asi nejvíc. Dneska jsem zase brečela. Zase se mi něco vybavilo když jsem kouřila na balkoně a ukápla mi slza. Stejně jako před pár dny v metru když mi z přehrávače začla hrát písnička, kterou jsem na něj měla jako vyzvánění. Propukla jsem v histerický pláč a lidi kolem mě nechápali. Ani teď mi není do smíchu když tohle píšu. Už dva dny nesnesu žádnou hudbu, takže se snažím vyhledávat ticho. Janina naopak nějakým záhadným způsobem každý den zvyšuje volume. Nebo se mi to možná jen zdá. Jsem z toho ticha možná citlivější na zvuky. Ticho mě uklidňuje. Stejně jako civění do zdi, nebo zírání z okna.
Posledních pár dní mám pocit jako by se proti mě všechno spiklo a rozhodlo se, že mi ho bude za každou cenu připomínat. Písničky v rádiu, v iPodu, filmy v televizi, seriály, nebo taneční kurzy. Každý den je to něco a mě vždycky píchne u srdce. Stejně jako mě píchne u srdce vždycky když zakopnu o jeho pracovní boty v předsíni. Nebo když si jdu pro tričko na doma a zavadím pohledem o jeho pracovní oblečení co tu zůstalo. Strávila jsem spoustu hodin s nosem zabořeným do toho trička co v něm maloval. Voní jím. Připomíná mi to spoustu hezkých věcí co jsme spolu prožili. Chvíle kdy jsem byla neskonale šťastná. Tak jako v málokterém předchozím vztahu. Přemýšlela jsem jestli bych to chtěla zpátky, jestli kdybych neměla svou obvyklou menstruační náladu a nebyla do toho navíc ve stresu ze stěhování jestli bychom se rozešli a jestli by to teď (když oboje odeznělo) nešlo dát zase zpátky dohromady. Nešlo. To je jediné co mě napadlo. Co bylo, bylo a už to nebude. Stejně už by to nebylo takové. Navíc se pořád potýkám s pocitem, že bych mu už nikdy nevěřila na 100% jeho city. Pořád myslím na to, že si píše s Janou, že jí každý den píše z Francie. Vím to i když mi to ona neříká. Řekne mi to jen když se zeptám. A já jsem za to ráda. Říká se lepší nevědět, ale já nemám ráda když něco nevím, když má předemnou někdo nějaká tajemství. Bolí mě pocit, že mě ze svého života vymazal tak strašně rychle. Jako číslo z telefonu co si nepamatujete a po zmáčkunít céčka už ho nikdy neuvidíte. Jako když vysypete koš v počítači. Šlus. Finish. Ende. Asi je to tak, ale správně.
Zítra se vrací a já se toho strašně bojím. Nevím proč, ale bojím. Prostě mám nějak podvědomě pocit, že dokud je pryč nemůže se nic stát. Že nemůže třeba Janu nikam pozvat, nebo tak něco. Asi se podvědomě bojím, že se dají dohromady i když vím (nebo myslím, že vím) že to není reálné. Taky se bojím 26.března. Bude EKG. A máme tam jít všichni společně. Čím víc se to blíží, tím míň se mi tam chce. Nechci ho vidět. Nechci s ním mluvit. Měla jsem pocit, že tohle bude první vztah kde budu schopná se svým ex mluvit normálně hned ne po roce jako vždycky. Ale ne. Některé věci se mě až moc dotkly. Některé věci mě až moc zabolely. Rok je dlouhá doba. Asi tak stokrát se během té doby potkáme. Vím to a nemůžu s tím nic dělat. Ale ono se to srovná. Všechno se vždycky srovnalo....
PS:Já vím, že to budeš číst a vím, že na mě budeš naštvaný, ale pro mě je tohle jediná možnost jak s tím sama v sobě bojovat. Neumím o těchhle věcech mluvit, umím o nich jenom psát. Jiná už nebudu....
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqTahle láska skončila... písnička od Chinaski, kterou poslouchám vždy když se s někým rozcházím. Tentokrát to tak taky bylo. A tak jako vždycky jsem měla pocit, že je v tom hluboká pravda o právě ukončeném vztahu. Jenže čím je to déle tím víc o tom přemýšlím a tím víc mě napadá, že to tak není, že je to všechno jinak a že jsem vlastně ze všeho nejvíc lhala sama sobě. A tak teď chodím a tluču hlavou o každou zeď kterou mám po ruce. A jediná věta, která to dokáže vystihnout je jsem kráva.
Je to už několik dní co jsem to ukončila a od té doby chodím jak tělo bez duše. Jak kdyby se rozešel on semnou. Tak nějak si den ode dne víc a víc uvědomuju, že na něj pořád myslím a že vlastně jsem na něj za celý ten vztah asi takhle nikdy nemyslela.
Pro mě je strašně zásadní v každém vztahu abych si uměla představit budoucnost. Svatbu, děti, nákupy, výlety...bla bla bla...nudnost všedních dní. Tady jsem s tím měla problém. Nedokázala jsem jen tak ležet na posteli, zírat na strop a stavět vzdušné zámky o domku se zahradou a třech klucích co po ní běhají. A o tom jak chodí domů z práce a já na něj čekám s večeří.Je zvláštná, že třeba s Karlem (a i spoustou chlapů před ním) jsem si to představit uměla. Mnohdy i s chlapama které jsem vůbec neznala. Nebo neměla šanci kdy získat. Nikdy pro mě nebyl problém si představit jak jdeme po ulici a talčíme kočárek :) a nebo, že spolu jedeme na hory a chodíme na houby :) u mě to prostě většinou funguje tak, že schopnost 'stavět vzdušné zámky' signalizue zamilovanost. Takové to poblouznění kdy na toho druhého pořád myslíte, chcete s ním být 30 hodin denně a deprimuje vás, že víte, že to nejde.
Nejhorší na tom je, že mě tenhle stav chytl až po rozchodu. Najednou si uvědomuju jak strašně mi chybí. Vybavují se mi všechny hezké chvíle co jsme spolu zažily. Sebemenší detaily. Jako bych to všechno viděla jako film. Objetí, polibky. Jeho kostkovaná košile co se mi tolik líbila. Všechno je to najednou nějak moc živé. A nějak moc mě to bolí. Strašně moc se snažím to ignorovat. Vím, že nemůžu přijít a říct "promiň, beru zpět, miluju tě, tak pojď dáme to zase dohromady".
On je teď ve Francii, užívá si lyžování se synem. A asi se snaží vzpamatovat z rozchodu, Nebo možná taky ne. Možná už se z toho dostatl a možná se vůbec neměl z čeho dostávat. Možná už si za mě našel náhradu. A zatímco já tajně brečím při osamocených procházkách se psem a sebemenší blbina která mi ho připomene mi vžene slzy do očí, tak on už si dávno píše s jinou. A nebo ne a trpí stejně jako já. (teď jsem se upřímně pousmála)
Doufám, že to přejde. Že to zmizí, ztratí se to jako bolest ze všech předešlých rozchodů. Janu s tím nechci moc zatěžovat. Má s Petrem dost svých vlastních starostí. Máme to teď všechno nějaký divný. Vztahy nás ničí. Bloumáme bytem a narážíme do věcí i do sebe. Jako by jsme něvěděli kam se vrtnout. Jestli být sami se sebou někde zavřené a nebo spolu a snažit se nemyslet na problémy co máme.
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqDnes jsem zjistila, že to tu strašně zanedbávám a že s tím musím něco udělat. Od posledního zápisu se toho stalo tolik, že ani nevím odkud začít.
V první řadě teď procházím těžkou krizí. Vztahovou krizí (nečekané, že?). Ale vezmu to popořadě. Láďa o kterém jsem psala v posledním článku se nakonec skutečně stal mým přítelem a tak jsem i já, ač je to asi neuvěřitelné, vstoupila do stavu šťastně zadaných a zamilovaných. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nebo to tak vypadalo. Jenže týden se s týdnem sešel a já jako obvykle seděla, kouřila a přemýšlela nad tím jestli někde není něco špatně. A tak nějak jsem jako obvykle přemýšlela moc. Asi je jako obvykle chyba na mojí straně. Protože vždycky je chyba na mojí straně. Já totiž dokážu svými paranoidními představami zruinovat i nejdokonalejší vztah na světě. I když to tenhle stejně asi nebyl. Ale nebudu předbíhat, protože vy co tohle čtete nevíte jak krásný začátek to mělo.
Začalo to jako dokonalý vztah. Já pořád čekala nějakou chybu, nějaký háček. Nebyl. Milej, dospělej chlap, co vypadá, že má rozum a že už ví co od života chce. Konečně někdo kdo mě nebude brát jako malou holku. Někdo komu je 35 i v mozku, ne jen v občance. Žádný další Adam. Všechno probíhalo tak jak jsem si vždycky představovala opravdický vztah. První rande - kafe. Druhý rande - kino. Třetí rande - večeře. Dokonce mi přinesl kytku. Růži. Já málem omdlela. Poprvé v životě jsem dostala kytku od chlapa. Zázrak. Všechno perfektní. Skvěle jsme si rozuměli. Spousta společných témat a zájmů. Společné názory na spoustu věcí. Nikdy jsem se s ním nenudila. Nikdy jsem si neříkala 'co tady sakra dělám' no prostě idylka. V posteli to klapalo. No zkrátka tomu nebylo co vytknout. Dokonce i Janina ten vztah podporovala a měla radost, že mám konečně taky vztah. Že mám vztah s někým normálním. Třikrát HURÁ!
Jo a teď ten háček. Ten háček přišel ve chvíli kdy jsem viděla první společnou fotku. Přišel ve chvíli kdy jsem se sama před sebou styděla podívat na naší společnou fotku a já si uvědomila, že pohled z třetí strany není tak růžový jako celý náš vztah. Že to že na společné fotce s přítelem vypadá člověk jako na fotce se strýčkem, kterého nemá zrovna v oblibě, není úplně v pořádku. Najednou jsem začla přemýšlet. A pak přišla rána číslo dvě. Setkání s Karlem. S Karlem se kterým jsem myslela, že mám všechno uzavřené, že je to zamnou. Že to tenhle vztah uzavřel, protože jsem se přece dokázala zamilovat do někoho jiného. Karel. Ten můj věčný problém. Šla jsem na večírek kde jsem tak nějak podvědomě tušila, že Karel bude. Už třeba jenom proto, že jsem věděla, že tam bude Jo. (Karlova slečna). Ehm ehm, jak to jenom říct. No jen jsem tam vkročila tak jsem samozřejmě na Karla narazila. S ním tedy i na slečnu Jo., ale to mě netrápilo. Karel se na mě díval. Od první vteřiny co jsem tam vešla až do chvíle kdy jsem odešla. I Janina si toho všimla a sama mě na to upozornila, takže to s největší pravděpodobností nebyl jen výplod mé choré mysli. A tak jsem tam stála, vedle mě můj přítel, zírala jsem na Karla, klopila plaše oči a červenala se. A modlila se, aby si Láďa nevšiml. Celá jsem se třásla. Nohy mě sotva nesly. Vodka s džusem na mě účinkovala třikrát tolik jak běžně. Peklo pro mě bylo v tu chvíli jen saunou. Už ten večer jsem Láďovi naznačila, že mám s naším vztahem problém a že je to na mě všechno nějaké moc hrr a že já prostě nějak jako nezvládám mít po 14-ti dnech nejvážnější z vážných vztahů a že by zkrátka měl trošku ubrat. Pochopil to. Jenže já tak nějak podvědomě tušila, že to spěje do záhuby. Že já se nikdy nesžiju s jeho nadváhou, že se nikdy nesžiju s tím, že nám to na fotkách spolu nesluší, že vypadáme jako by jsme mezi sebou měli 30let a ne jen 15.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si tak nějak uvědomovala, že to prostě nepůjde dál. Jenže já nikdy nechci být ta co to ukončí. Navíc jsem si říkala, že přece nemůžu ukončit takhle slibně začínající vztah jenom kvůli takové malichernosti jako je vzhled. Že se přece nemůžu zase rozejít s někým kdo mě miluje kvůli někomu u koho ani nevím jestli ho někdy získám (tak jako už jsem to udělala kvůli Petrovi K. a pak kvůli Adamovi). Že to přece nevzdám po měsíci, že už jsem na to přece stará abych takhle utíkala ze vztahů kvůli blbostem.
Před pár dny bylo EKG. Zase v Arše a my tam s Janinou samozřejmě zase šly. Tentokrát to ale bylo všechno trošku jinak. Šli jsme totiž Jana, já a Láďa. O tom jaké to bylo tentokrát ani slovo, protože to bylo skvělé jako vždycky a tak je zbytečné to popisovat. Hlavní je, že jsem se tam vyfotila s Járou, který je dokonce ještě o malinko starší než Láďa a při pohledu na naší společnou fotku jsem zjistila, že ne vždy musí devatenáctiletá holka vedle chlapa přes třicet vypadat jako dítě. Že i velký věkový rozdíl může být téměř neviditelný a že tedy můj problém s L. není vlastně malichernost, ale opravdu velký problém.
S ohledem na své problémy ve vztahu a na stres způsobený stěhováním a rekonstrukcí nového bytu (o tom, ale až jindy) jsem prostě a jednoduše začala být nepříjemná. Což je na jednu stranu logické a na tu druhou mě to moc mrzí, protože L. je strašně príma chlap, ale asi by byl lepší jako kamarád než jako přítel. Protože některé věci se prostě překousnout nedají. Nebo já to aspoň neumím.
Teď mi nezbývá než být za tu zlou, která přijde a řekne 'je konec' protože on mi řekl, že ze vztahů neutíká.
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqtajemství...jako obvykle v divadle Archa. A jako obvykle velmi vypečené. Tentokrát dokonce opravdu velmi vypečené.
Proč? Prostě proto A také proto, že Lakomé Barky byly opravdu psycho seskupení a že jsem viděla nejlepší performance na světě, protože nazvětšovat fotku live na podiu je skvělý nápad. A protože fejeton Járy Rudiše o Facebooku byl úplně fenomenální a já jako obvykle skoro plakala smíchy. A taky asi proto, že jsem přišla domů v pět ráno
Měla jsem po přijímačkách a vyhrožovala už dopředu, že se strašně opiju a jak jsem slíbila tak jsem také udělala. Janina se sbalila a šla domů dávno předemnou. Nebylo jí dobře, měla horečku a druhý den ráno navíc jela k rodičům. Zato já to táhla s Láďou až do rána. Víno, víno a víno. Vážně nevím kolik jsme toho vypili a asi to ani vědět nechci :-) Ono je občas lepší nevědět ;-) Moc jsem jsem si toho ani nepamatovala, myslím, že jsem byla většinu večera i dost trapná a nesnesitelná jak já to umím když se opiju :-) Ještě, že byl tak hodný a doprovodil mně domů, nevím nevím jak bych jinak došla, modřiny na kolenou od toho jak jsem sebou šlehla někde na ulici (ale prý tam byl led, tak jsem v tom prý byla nevinně) jsem měla ještě asi týden :-) no jak to shrnout, byl to opravdu zajímavý večer a následující den byl taky zážiteček...tedy pro mne rozhodně...žádný tradiční kocovinový vyprošťovák na mě nefungoval, zle mi bylo ještě bůhví v kolik hodin večer....brrr...síla....:)
Ale abych na to pořád jenom nenadávala tak jsem ten večer zjistila, že Láďa, který ze mě chudák měl trochu šok po tom koncertu pro Wave je vlastně strašně príma chlap a tak vůbec. Celkově to byl úžasný večer, z toho co si pamatuju vím, že jsme si výborně popovídali a...no tak prostě :) Den na to jsme se viděli znovu, já sice původní rande zaspala (což je mi dost podobný), ale naštěstí se mi to podařilo zachránit a sešli jsme se a zase to bylo fajn a bylo to fajn i bez alkoholu, což mě překvapilo a potěšilo zároveň. A procházka na vyhlídku nad nádražím a tak vůbec po Vinohradech....docela romantika :) Bylo fajn být jednou venku s chlapem u kterého není od začátku jasné, že vás chce jen dostat do peřin a pak už nikdy nezavolat. Bylo fajn být venku s někým kdo je opravdu dospělý a ne, že má ve třiceti míň rozumu než patnáctiletý kluk. Bylo to vlastně celkově strašně fajn a já jenom doufala, že to není naposledy co se vidíme....
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqTak mám za sebou přijímačky na střední školu. Ne tedy, že bych nikdy na žádné nebyla, ale ukončila jsem v řijnu na začátku čtvrtého ročníku studium a rozhodla se to řešit jinak. Rozhodla jsem se přejít ve stejném oboru na SPŠG Hellichova. Na školu snů. Tedy aspoň pro mě, protože kdysi dávno na základní škole jsem říkala, že půjdu na Hellichovku tak jako táta a budu fotografka. Nakonec jsem se přihlásila na stejný obor, ale na jinou školu, protože jsem měla pocit, že na Hellichovku nemám. Že nejsem dost dobrá abych se na tuhle školu dostala. Letos jsem si říkala, že na dálkové studium můžu jít kdykoliv a tak jsem se rozhodla to zkusit. Přijímačky jsou drsné. Celé je to vlastně dost drsné když to tak vezmu. Přijímačky jsou tříkolové a každý den určitý počet lidí odpadne. Já tam šla s pocitem, že nemůžu projít ani prvním kolem, protože je na přijímačkách i kreslení a já kreslím jako dítě v mateřské školce :) Nakonec jsem se dostala až do třetího kola. Prošla jsem přes všechny problémy až k testům a pohovoru. Upřímně musím říct, že jsem se strašně bála a ten pohovor byl opravdu hodně zlý. Třásla jsem se strachy a byla jsem nervózní asi jako nikdy v životě. Dneska jsem se dozvěděla výsledky a tak nějak jsem to po tom pohovoru čekala, ale naděje umírá poslední a tak jsem doufala, že by to přece jenom mohlo vyjít. Nevyšlo. Nepřijaly mně. A jelikož je seznam abecední tak ani nevím kolikátá jsem skončila. Ale myslím, že hlavní problém byl test z českého jazyka, protože já opravdu neznám slovní druhy a neumím větný rozbor. Přece jenom už je to nějaký pátek co jsem vylezla ze základní školy a střední jsme to nějak extra neřešili, tam se řešila spíše literatura a literatury bylo v testu sakra málo.
Tak nic, tak za rok znova. Tátu taky napoprvé nepřijali ;-)
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqAsi vlastně nic :) Teda možná jo, a nebo možná ne. Já vlastně ani sama nevím.
Někdy v prvních dnech ledna dávaly v teůevizi spoustu dobrých filmů. A vlastně tak nějak celkově jsme měly filmovou náladu. Takže jsem konečně viděla Lola běží o život a taky jsem zase po dlouhé době viděla Narušení což je už léta jeden z mých oblíbených filmů. Kromě toho jsem taky konečně viděla film 10 důvodů proč tě nenávidím což je sice komedie pro puberťáky, ale řekla bych, že jedna z nejlepších co jsem kdy viděla. Mám li být upřímná tak Heath Ledger je v tomhle filmu vážně k sežrání a jeho 'muzikálový výstup' jako vyznání lásky je prostě dokonalý. Taky bych chtěla aby mi takhle jednou někdo vyznal lásku Když už jsem u tohoto výjmečného herce, tak také dávaly Zkrocenou horu na kterou jsem ten den vůbec neměla náladu, protože mně zcela upřímně děsil film o dvou teplích kovbojích. Nakonec jsem se přece jenom dívala a byla nakonec neskutečně překvapena hloubkou příběhu. Celkový dojem nakonec na výbornou a smíšené pocity přetrvávající ještě několik dní. Zvláštní.
Taky se mi blíží přijímačky. Zítra v 7:45 musím být v Hellichovce a modlit se abych to všechno zvládla a dostala se do druhého a potom i do třetího kola. Málo co by mne potěšilo tolik jako to, že by mně přijaly na tuhle školu (snad jen žádost o mou ruku od Karla by mi udělala větší radost - vtip samozřejmě ). Domácí práce už mám odevzdané, tak doufám, že to nějak dopadne. Zítra mě čeká jejich vyhodnocení, kreslení a focení v interiéru. Bojim bojim....
Taky se asi budeme stěhovat HURÁ HURÁ HURÁ!!! Nejenže budeme mít každá svůj pokoj, ale navíc budeme mít obrovskou kuchyň a spoustu, ale opravdu spoustu místa na všechny ty naše krámy :-) jen si neumím představit jak se jednou budeme z toho bytu stěhovat pryč. Protože když budeme ve dvou bydlet na 120m2 tak jak se potom vejdeme třeba s chlapem a dětma do něčeho menšího...brrr....ale to je daleko, asi. Teď nás čeká spousta úprav v tom bytě. Tedy až podepíšeme smlouvu a takové ty další formality. Ale těšíme se.
Za 3 dny bude lednové EKG v Arše. Hahaha-hihihi...no comment radši, z nějakého nepochopitelného důvodu se tam strašně bojím jít. Tak nějak mám podvědomý pocit, že tam bude Karel a že se tam stane nějaký průšvih. Mám takový podivný strach, že to všechno dopadne špatně, že budu zase brečet na záchodě, nebo že budu zase nešťastná. No kdo ví...lístky už máme, takže se tomu stejně nevyhneme :(
A to je asi tak všechno co se zatím událo. Jinak je vše při starém. Já, Janina, Karel, Petr, R. a taky Sára. Ehm ehm ehm...no prostě žádná změna
PS:A ještě video jako bonus...užijte si to ;-)
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqPoslední vypečený den velmi vypečeného roku 2008 aneb jak jsme chtěly bojkotovat oslavy nového roku...
no a nakonec to všechno dopadlo úplně jinak Tedy vlastně jsme to bojkotovaly, ale jenom malinko. Původně jsme chtěly ležet v pyžamech u televize, dívat se na dementní estrády (jako prostě Mejdan roku z Václaváku sliboval úplně čupr program ) a půlnoc buď zaspat nebo si přťuknout čajem, tak jako loni. Loni jsme totiž byly obě nemocné a tak jsme Silvestr trávily přesně takhle. Stejně jsme neměly náladu chodit pařit někam mezi lidi. Být celý večer někde v baru nebo hospodě a potom se plazit domů a na 1.ledna být absolutně nepoužitelné. Hm, to opravdu ne :) Tak jsme byly doma a nakonec to přecejenom oslavily. Udělaly jsme si takovou malou soukromou párty Udělaly jsme si chlebíčky s domácím bramborovým salátem, nastrojily si stůl s cukrovím a cpaly se. Protože jak říká Jana "Vánoce a Silvestr jsou svátky obžerství" popíjely jsme nealko a rozhodly jsme se, že do Nového roku je třeba vstoupit s čistým štítem a tak jsme 'hrály na pravdu' :)
To co jsme si v roce 2008 nestihly říct, nebo jsme neměly odvahu si to říct bylo vyřčeno, vyjasněno, odpuštěno atd. atd. atd. a taky jsme úplně zapomněly na ty hloupé estrády a tak jsme z Mejdanu roku viděly asi 5minut, ale myslím, že jsme o nic nepřišly. Program stejný jako každý rok: Hanička, Helenka a Míša David a spousta dalších....ó jak k popukání
V půl dvanácté jsme se sebraly a vyrazily nahoru na kopec. Domluvily jsme se, že přelomení do nového roku oslavíme pod Žižkovskou věží. Janina kupodivu ani neprostestovala. Ba naopak. Shodly jsme se na tom, že je to ideální místo. Dostatečně kultovní a dostatečně zásadní pro rok minulý.
Příšerně mrzlo, měla jsem obavu, že se zlomíme v zatáčce, ale nakonec jsme se půlnoci šťastně dožily. Bouchly jsme šampus, přiťukly si a slíbily si, že rok 2009 bude mnohem lepší než rok 2008 a že kdyby se cokoliv stalo tak se za rok zase sejdeme na stejném místě.
V prvních minutách nového roku jsme se vydaly na procházku Prahou. Okouknout ohňostroje a podívat se co se kde děje. Šly jsme naší oblíbenou trasu...Jiřího z Poděbrad-Mánesova-čumítko (nad Hl.Nádražím)-Polská-Mahlerovy sady a potom domů....
† 28. 08. 2010 | kód autora:
vTqkonečně...
Letos mě Vánoce otravovaly asi nejvíc za již skoro 20let kdy je slavím. Prostě jsem na ně letos vůbec neměla náladu. Dárky jsem nakupovala na poslední chvíli, stromeček jsme ani neozdobily. Janina byla nemocná, bylo jí strašně zle, měla horečky a tak vůbec. No prostě krása.
23.prosince jsem s ní jela vlakem na otočku domů do Tábora, protože jsem věděla, že jinak mi v tom vlaku skolabuje. Takže jsem třiadvacátého seděla ve Fantově kavárně na hlavním nádraží v Praze, pila alžírskou kávu, protože jsem měla strašnou chuť na vaječný koňak a čekala na rychlík č.653 abych s Janinou a našimi dárky pro celou její početnou rodinu a kufrem plným jejích věcí jela do Tábora. Ale mě to nevadilo, naopak. Já mám vlaky ráda, je to nejpohodlnější způsob přepravy. A cestu na Tábor mám obzvlášť ráda. Jela jsem ji už tolikrát, že ji znám úplně nazpaměť. A jelikož jsme jely až večer po osmé hodině, tak už byla tma a to má ta cesta potom úplně jinou atmosféru. Na nádraží jsem si v bufetu, který jsem briskně nazvala nádražkou (protože v Praze na hlaváku žádná klasická nádražka není) koupily chlebíčky a těmy jsme se potom sedíce v kupé cpaly. V tunelu mezi hlavákem a nádražím Vršovice jsem přiměla Janu aby vystrčila hlavu z okýnka (s ohledem na její klaustrofobii to byl nadlidský výkon) a musím říct, že jediné k čemu by se to dalo přirovnat je le petite mort. Člověk nemůže nic, jen cítí, že nechce aby to nikdy skončilo, ale zároveň ví, že to skončit musí, protože jinak ho to zabije. Silný zážitek. Před Benešovem Janina usnula. Já si v polotmě četla Elle, poslouchala Umakart a Priessnitz a koukala z okna. Relax, který jsem po těch zběsilých nákupech dárků, frontách v Tescu a jiných hyper-super marketech vážně potřebovala.
21:50 jsme byly v Táboře, Janinu vyzvedl tatínek, já si dala cigáro a potom si na peróně počkala na spěšný vlak z Linzu, který jel do Prahy. Zamkla jsem se v kupé, dala si do uší sluchátka, dívala se z okna a přemýšlela o životě, o lásce, o Vánocích o tom všem co bylo a o tom všem co by mohlo být...myslela jsem na Janu, protože mi psala, že je jí zle a taky na Karla, protože na toho já myslím asi až moc často. O půlnoci jsem vyskočila z vlaku na Vršovickém nádraží a šla pěšky domů. A bylo mi krásně. Tak nějak ze mě všechno spadlo, všechny ty vánoční starosti a stresy. Koupila jsem si cigára a byla jsem spokojená.
Na Štědrý den jsem ráno vstávala už v osm. Nějak jsem nemohla dospat. Vzpomněla jsem si na dobu kdy jsem byla ještě malá a těšila jsem se na dárky a tak jsem nemohla spát. Ale to už je dávno. Teď se spíš těším na reakce obdarovaných než na to co sama dostanu. Letos jsem dostala od rodičů domácí pekárnu. Dostala jsem jí už v půlce prosince abych v ní mohla zadělávat těsto na cukroví. Hm, že jsem toho napekla....nakonec jsme neměly ani jeden druh cukroví. Nějak nebyl čas ani nálada.
V 11 pro mě přijel táta, naložili jsme dárky a vydali se za babičkami, rozvést jim tašky s dárky a potom domů kde už se máma chystala obalovat řízky. Celý den jsem držela zcela striktně půst. Tvrdila, jsem, že letos to zlaté prase prostě uvidím a tak jsem ani neochutnávala salát ani neuždibovala řízky. Zázrak, dokázala jsem opravdu celý štědrý den nejíst. Už jsem asi dospělá :-)
Jelikož naši taky neměli stromeček, protože mají v obýváku obrovský ananas a tak prý by nebylo stromeček kam dát tak jsme si dárky předali jen tak. Dostala jsem ještě krásnou knížku "Velká kočičí loupež", která je vlastně pohádka pro děti, ale já ji dostala především kvůli ilustracím pana Borna, kterého naši zbožňují a já taky. Od dětství mě brali na výstavy a tak jsem si k němu udělala vztah a jeho díla mám moc ráda. A naši si tak nějak dali samé užitečné věci a i o de mně letos nedostali žádné extra kraviny :-) a když vynechám, že jsme s tátou koupili jeden dárek stejný a jeden dárek jsem jim koupila a oni už ho měli, tak to vlastně bylo celkem podařené :-) Ryba která byla nakonec navíc dostala akvárko, které bylo taky navíc a jelikož naši musí mít taky každé zvíře pojmenované, tak teď mají dva samce Bojovnice pestré a jeden se jmenuje Ferda a druhý Jarda a oni z nich mají radost :-)
No a zbytek Vánoc už se nesl v tradičním duchu návštěv a následného klidu. Na druhý svátek vánoční jak je u nás zvykem přišly babičky na oběd. Každý rok se toho bojím a každý rok to nějak přežiju. Letos jsme si většinu času povídali o vztazích mezi staršími muži a mladšími ženami (ne že by mi to bylo dvakrát příjemné, ale lepší než běžné téma smrt, nebo nemoci). No a pak už jsme se jen a jen váleli :-) Když jsem 26. přišla zpátky k sobě domů, tak jsem byla ráda že už to mám za sebou, Jana měla přijet až devětadvacátého takže jsem před sebou měla ještě několik dní samoty. Tak jsem uklízela, došla jsem na veliký nákup a dojela s tátou do Ikey a koupila konečně nové pracovní stoly do obýváku o kterých jsme s Janinou už tak dlouho mluvily.
Tyhle Vánoce jsem nakonec i přes obavy přežila. A to dokonce bez rozčilování, hádek a stresu.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
