konečně...

Letos mě Vánoce otravovaly asi nejvíc za již skoro 20let kdy je slavím. Prostě jsem na ně letos vůbec neměla náladu. Dárky jsem nakupovala na poslední chvíli, stromeček jsme ani neozdobily. Janina byla nemocná, bylo jí strašně zle, měla horečky a tak vůbec. No prostě krása.

23.prosince jsem s ní jela vlakem na otočku domů do Tábora, protože jsem věděla, že jinak mi v tom vlaku skolabuje. Takže jsem třiadvacátého seděla ve Fantově kavárně na hlavním nádraží v Praze, pila alžírskou kávu, protože jsem měla strašnou chuť na vaječný koňak a čekala na rychlík č.653 abych s Janinou a našimi dárky pro celou její početnou rodinu a kufrem plným jejích věcí jela do Tábora. Ale mě to nevadilo, naopak. Já mám vlaky ráda, je to nejpohodlnější způsob přepravy. A cestu na Tábor mám obzvlášť ráda. Jela jsem ji už tolikrát, že ji znám úplně nazpaměť. A jelikož jsme jely až večer po osmé hodině, tak už byla tma a to má ta cesta potom úplně jinou atmosféru. Na nádraží jsem si v bufetu, který jsem briskně nazvala nádražkou (protože v Praze na hlaváku žádná klasická nádražka není) koupily chlebíčky a těmy jsme se potom sedíce v kupé cpaly. V tunelu mezi hlavákem a nádražím Vršovice jsem přiměla Janu aby vystrčila hlavu z okýnka (s ohledem na její klaustrofobii to byl nadlidský výkon) a musím říct, že jediné k čemu by se to dalo přirovnat je le petite mor

21:50 jsme byly v Táboře, Janinu vyzvedl tatínek, já si dala cigáro a potom si na peróně počkala na spěšný vlak z Linzu, který jel do Prahy. Zamkla jsem se v kupé, dala si do uší sluchátka, dívala se z okna a přemýšlela o životě, o lásce, o Vánocích o tom všem co bylo a o tom všem co by mohlo být...myslela jsem na Janu, protože mi psala, že je jí zle a taky na Karla, protože na toho já myslím asi až moc často. O půlnoci jsem vyskočila z vlaku na Vršovickém nádraží a šla pěšky domů. A bylo mi krásně. Tak nějak ze mě všechno spadlo, všechny ty vánoční starosti a stresy. Koupila jsem si cigára a byla jsem spokojená.

Na Štědrý den jsem ráno vstávala už v osm. Nějak jsem nemohla dospat. Vzpomněla jsem si na dobu kdy jsem byla ještě malá a těšila jsem se na dárky a tak jsem nemohla spát. Ale to už je dávno. Teď se spíš těším na reakce obdarovaných než na to co sama dostanu. Letos jsem dostala od rodičů domácí pekárnu. Dostala jsem jí už v půlce prosince abych v ní mohla zadělávat těsto na cukroví. Hm, že jsem toho napekla....nakonec jsme neměly ani jeden druh cukroví. Nějak nebyl čas ani nálada.

V 11 pro mě přijel táta, naložili jsme dárky a vydali se za babičkami, rozvést jim tašky s dárky a potom domů kde už se máma chystala obalovat řízky. Celý den jsem držela zcela striktně půst. Tvrdila, jsem, že letos to zlaté prase prostě uvidím a tak jsem ani neochutnávala salát ani neuždibovala řízky. Zázrak, dokázala jsem opravdu celý štědrý den nejíst. Už jsem asi dospělá :-)

Jelikož naši taky neměli stromeček, protože mají v obýváku obrovský ananas a tak prý by nebylo stromeček kam dát tak jsme si dárky předali jen tak. Dostala jsem ještě krásnou knížku "Velká kočičí loupež", která je vlastně pohádka pro děti, ale já ji dostala především kvůli ilustracím pana Borna, kterého naši zbožňují a já taky. Od dětství mě brali na výstavy a tak jsem si k němu udělala vztah a jeho díla mám moc ráda. A naši si tak nějak dali samé užitečné věci a i o de mně letos nedostali žádné extra kraviny :-) a když vynechám, že jsme s tátou koupili jeden dárek stejný a jeden dárek jsem jim koupila a oni už ho měli, tak to vlastně bylo celkem podařené :-) Ryba která byla nakonec navíc dostala akvárko, které bylo taky navíc a jelikož naši musí mít taky každé zvíře pojmenované, tak teď mají dva samce Bojovnice pestré a jeden se jmenuje Ferda a druhý Jarda a oni z nich mají radost :-)

No a zbytek Vánoc už se nesl v tradičním duchu návštěv a následného klidu. Na druhý svátek vánoční jak je u nás zvykem přišly babičky na oběd. Každý rok se toho bojím a každý rok to nějak přežiju. Letos jsme si většinu času povídali o vztazích mezi staršími muži a mladšími ženami (ne že by mi to bylo dvakrát příjemné, ale lepší než běžné téma smrt, nebo nemoci). No a pak už jsme se jen a jen váleli :-) Když jsem 26. přišla zpátky k sobě domů, tak jsem byla ráda že už to mám za sebou, Jana měla přijet až devětadvacátého takže jsem před sebou měla ještě několik dní samoty. Tak jsem uklízela, došla jsem na veliký nákup a dojela s tátou do Ikey a koupila konečně nové pracovní stoly do obýváku o kterých jsme s Janinou už tak dlouho mluvily.

Tyhle Vánoce jsem nakonec i přes obavy přežila. A to dokonce bez rozčilování, hádek a stresu.