Dnes jsem zjistila, že to tu strašně zanedbávám a že s tím musím něco udělat. Od posledního zápisu se toho stalo tolik, že ani nevím odkud začít.

V první řadě teď procházím těžkou krizí. Vztahovou krizí (nečekané, že?). Ale vezmu to popořadě. Láďa o kterém jsem psala v posledním článku se nakonec skutečně stal mým přítelem a tak jsem i já, ač je to asi neuvěřitelné, vstoupila do stavu šťastně zadaných a zamilovaných. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nebo to tak vypadalo. Jenže týden se s týdnem sešel a já jako obvykle seděla, kouřila a přemýšlela nad tím jestli někde není něco špatně. A tak nějak jsem jako obvykle přemýšlela moc. Asi je jako obvykle chyba na mojí straně. Protože vždycky je chyba na mojí straně. Já totiž dokážu svými paranoidními představami zruinovat i nejdokonalejší vztah na světě. I když to tenhle stejně asi nebyl. Ale nebudu předbíhat, protože vy co tohle čtete nevíte jak krásný začátek to mělo.

Začalo to jako dokonalý vztah. Já pořád čekala nějakou chybu, nějaký háček. Nebyl. Milej, dospělej chlap, co vypadá, že má rozum a že už ví co od života chce. Konečně někdo kdo mě nebude brát jako malou holku. Někdo komu je 35 i v mozku, ne jen v občance. Žádný další Adam. Všechno probíhalo tak jak jsem si vždycky představovala opravdický vztah. První rande - kafe. Druhý rande - kino. Třetí rande - večeře. Dokonce mi přinesl kytku. Růži. Já málem omdlel

Jo a teď ten háček. Ten háček přišel ve chvíli kdy jsem viděla první společnou fotku. Přišel ve chvíli kdy jsem se sama před sebou styděla podívat na naší společnou fotku a já si uvědomila, že pohled z třetí strany není tak růžový jako celý náš vztah. Že to že na společné fotce s přítelem vypadá člověk jako na fotce se strýčkem, kterého nemá zrovna v oblibě, není úplně v pořádku. Najednou jsem začla přemýšlet. A pak přišla rána číslo dvě. Setkání s Karlem. S Karlem se kterým jsem myslela, že mám všechno uzavřené, že je to zamnou. Že to tenhle vztah uzavřel, protože jsem se přece dokázala zamilovat do někoho jiného. Karel. Ten můj věčný problém. Šla jsem na večírek kde jsem tak nějak podvědomě tušila, že Karel bude. Už třeba jenom proto, že jsem věděla, že tam bude Jo. (Karlova slečna). Ehm ehm, jak to jenom říct. No jen jsem tam vkročila tak jsem samozřejmě na Karla narazila. S ním tedy i na slečnu Jo., ale to mě netrápilo. Karel se na mě díval. Od první vteřiny co jsem tam vešla až do chvíle kdy jsem odešla. I Janina si toho všimla a sama mě na to upozornila, takže to s největší pravděpodobností nebyl jen výplod mé choré mysli. A tak jsem tam stála, vedle mě můj přítel, zírala jsem na Karla, klopila plaše oči a červenala se. A modlila se, aby si Láďa nevšiml. Celá jsem se třásla. Nohy mě sotva nesly. Vodka s džusem na mě účinkovala třikrát tolik jak běžně. Peklo pro mě bylo v tu chvíli jen saunou. Už ten večer jsem Láďovi naznačila, že mám s naším vztahem problém a že je to na mě všechno nějaké moc hrr a že já prostě nějak jako nezvládám mít po 14-ti dnech nejvážnější z vážných vztahů a že by zkrátka měl trošku ubrat. Pochopil to. Jenže já tak nějak podvědomě tušila, že to spěje do záhuby. Že já se nikdy nesžiju s jeho nadváhou, že se nikdy nesžiju s tím, že nám to na fotkách spolu nesluší, že vypadáme jako by jsme mezi sebou měli 30let a ne jen 15.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si tak nějak uvědomovala, že to prostě nepůjde dál. Jenže já nikdy nechci být ta co to ukončí. Navíc jsem si říkala, že přece nemůžu ukončit takhle slibně začínající vztah jenom kvůli takové malichernosti jako je vzhled. Že se přece nemůžu zase rozejít s někým kdo mě miluje kvůli někomu u koho ani nevím jestli ho někdy získám (tak jako už jsem to udělala kvůli Petrovi K. a pak kvůli Adamovi). Že to přece nevzdám po měsíci, že už jsem na to přece stará abych takhle utíkala ze vztahů kvůli blbostem.

Před pár dny bylo EKG. Zase v Arše a my tam s Janinou samozřejmě zase šly. Tentokrát to ale bylo všechno trošku jinak. Šli jsme totiž Jana, já a Láďa. O tom jaké to bylo tentokrát ani slovo, protože to bylo skvělé jako vždycky a tak je zbytečné to popisovat. Hlavní je, že jsem se tam vyfotila s Járou, který je dokonce ještě o malinko starší než Láďa a při pohledu na naší společnou fotku jsem zjistila, že ne vždy musí devatenáctiletá holka vedle chlapa přes třicet vypadat jako dítě. Že i velký věkový rozdíl může být téměř neviditelný a že tedy můj problém s L. není vlastně malichernost, ale opravdu velký problém.

S ohledem na své problémy ve vztahu a na stres způsobený stěhováním a rekonstrukcí nového bytu (o tom, ale až jindy) jsem prostě a jednoduše začala být nepříjemná. Což je na jednu stranu logické a na tu druhou mě to moc mrzí, protože L. je strašně príma chlap, ale asi by byl lepší jako kamarád než jako přítel. Protože některé věci se prostě překousnout nedají. Nebo já to aspoň neumím.

Teď mi nezbývá než být za tu zlou, která přijde a řekne 'je konec' protože on mi řekl, že ze vztahů neutíká.