Tahle láska skončila... písnička od Chinaski, kterou poslouchám vždy když se s někým rozcházím. Tentokrát to tak taky bylo. A tak jako vždycky jsem měla pocit, že je v tom hluboká pravda o právě ukončeném vztahu. Jenže čím je to déle tím víc o tom přemýšlím a tím víc mě napadá, že to tak není, že je to všechno jinak a že jsem vlastně ze všeho nejvíc lhala sama sobě. A tak teď chodím a tluču hlavou o každou zeď kterou mám po ruce. A jediná věta, která to dokáže vystihnout je jsem kráva.

Je to už několik dní co jsem to ukončila a od té doby chodím jak tělo bez duše. Jak kdyby se rozešel on semnou. Tak nějak si den ode dne víc a víc uvědomuju, že na něj pořád myslím a že vlastně jsem na něj za celý ten vztah asi takhle nikdy nemyslela.

Pro mě je strašně zásadní v každém vztahu abych si uměla představit budoucnost. Svatbu, děti, nákupy, výlety...bla bla bla...nudnost všedních dní. Tady jsem s tím měla problém. Nedokázala jsem jen tak ležet na posteli, zírat na strop a stavět vzdušné zámky o domku se zahradou a třech klucích co po ní běhají. A o tom jak chodí domů z práce a já na něj čekám s večeří.Je zvláštná, že třeba s Karlem (a i spoustou chlapů před ním) jsem si to představit uměla. Mnohdy i s chlapama které jsem vůbec neznala. Nebo neměla šanci kdy získat. Nikdy pro mě nebyl problém si představit jak jdeme po ulici a talčíme kočárek :) a nebo, že spolu jedeme na hory a chodíme na houby :) u mě to prostě většinou funguje tak, že schopnost 'stavět vzdušné zámky' signalizue zamilovanos

Nejhorší na tom je, že mě tenhle stav chytl až po rozchodu. Najednou si uvědomuju jak strašně mi chybí. Vybavují se mi všechny hezké chvíle co jsme spolu zažily. Sebemenší detaily. Jako bych to všechno viděla jako film. Objetí, polibky. Jeho kostkovaná košile co se mi tolik líbila. Všechno je to najednou nějak moc živé. A nějak moc mě to bolí. Strašně moc se snažím to ignorovat. Vím, že nemůžu přijít a říct "promiň, beru zpět, miluju tě, tak pojď dáme to zase dohromady".

On je teď ve Francii, užívá si lyžování se synem. A asi se snaží vzpamatovat z rozchodu, Nebo možná taky ne. Možná už se z toho dostatl a možná se vůbec neměl z čeho dostávat. Možná už si za mě našel náhradu. A zatímco já tajně brečím při osamocených procházkách se psem a sebemenší blbina která mi ho připomene mi vžene slzy do očí, tak on už si dávno píše s jinou. A nebo ne a trpí stejně jako já. (teď jsem se upřímně pousmála)

Doufám, že to přejde. Že to zmizí, ztratí se to jako bolest ze všech předešlých rozchodů. Janu s tím nechci moc zatěžovat. Má s Petrem dost svých vlastních starostí. Máme to teď všechno nějaký divný. Vztahy nás ničí. Bloumáme bytem a narážíme do věcí i do sebe. Jako by jsme něvěděli kam se vrtnout. Jestli být sami se sebou někde zavřené a nebo spolu a snažit se nemyslet na problémy co máme.